Regionální vedoucí pro Slovensko Dušan Dvořák letos slaví 25. rok u firmy. Ikonou Möbelixu je nejen díky úctyhodnému výročí, ale především díky nezaměnitelné síle jeho osobnosti. Tsunami energie, přímost, stoprocentní nasazení. Srdcař, jehož auto i laptop byste svého času pod vrstvou firemních polepů sotva našli. Jak se do Möbelixu dostal a jak se z brněnského rebelujícího prodavače nábytku stal regionálním vedoucím?
Jaká byla tvá cesta do Möbelixu?
Byl leden roku 1996 a já jsem v Brně provozoval stánek se zeleninou. Byl hrozný mráz a všechno zboží mi zmrzlo. Bylo mi 23 let. Na pohovor do Europa Möbelu mě poslal můj táta. Nechtělo se mi, ale šel jsem. A bylo to osudové. Tehdejší šéf mi sdělil, že základní mzda je 4750,- CZK a pokud si chci vydělat, musím prodat za 1,5 milionu. Nejdřív jsem myslel, že poděkuji a odejdu. Nakonec jsem kývl a nastoupil.
Co tě ve 23 vedlo k tomu prodávat na ulici zeleninu?
Obchod mi byl odjakživa blízký. V devadesátých letech byla jiná doba. Nebyly supermarkety, lidi nakupovali v malých obchodech. Banány jsem pořídil za 10 a prodával za 20 korun. Ale začátky byly dost kostrbaté. Stánků jsem měl víc. Vždycky jsem otevřel a zkrachoval. Jednou mi dokonce utekl parťák s celou tržbou.
Takže škola života? Co ses v ní naučil?
Důvěřuj, ale prověřuj. Začal jsem být vůči lidem ostražitý. S rezervou jsem bral i to, že jako prodavač nábytku si můžu slušně vydělat. V tom chápu nové prodavače. Já jsem uvěřil za tři dny po nástupu, kdy jsem napsal nejlepší obrat z celé prodejny. Došlo mi, že abych si vydělal, nemusím stát v mrazu a dešti, ale že to jde i v teple a suchu. Prodal jsem veškeré vybavení stánku a začal jako rebelující prodavač v Europa Möbelu.
Proč rebelující?
Nesouhlasil jsem s názory vedoucího prodejny a za prvních pět let dostal tři důtky. Tehdy jsem rozhodně neměl cíl posunout se na vedoucí pozici. Ale postupně jsem zjistil, že buď tým povedu já naprosto jiným směrem, nebo odejdu. Stal jsem se vedoucím prodejny a dokázal, že nový směr byl správný.
Pamatuješ si svůj první den v práci?
Ano. Jako každý nováček jsem byl pro ostřílené pardály přítěží. Zaškolení trvalo asi hodinu. Ukázali mi, jak se rozkládá sedačka, odemykají skříňky a píše kupní smlouva. Toť vše.
Proč jsi zůstal?
Zkraje kvůli dobrému proviznímu odměňování a později díky odhodlání postavit tým i pobočku na nohy. Z původní sestavy deseti lidí nás v Möbelixu dodnes pracuje osm. V Brně vzniklo zdravé jádro Möbelixu.
„Éra Europa Möbelu pod direktivním německým vedením trvala deset let. Příchod Möbelixu byl jako sladký sen. Změnu jsme jen tušili a se strachem čekali, kdy přijde vyhazov. Opak byl pravdou.“
V roce 2007 přišel Möbelix. Jaké to bylo?
Na vánoční večírek přijel tehdejší regionální vedoucí a oznámil nám, že se stáváme Möbelixem. Z direktivy byl najednou dialog. Brzy na to jsme všichni vedoucí poboček stáli v centrále ve Welsu a podávali si ruku s majitelem. Nic srdečnějšího než přechod na Möbelix jsem nezažil.
V čem to bylo tak jiné?
Jiné myšlení, rodinná atmosféra. Každý byl přátelský. Cítili jsme z jejich strany úctu a velkou podporu. Vstoupili jsme do ohromného světa možností. Dodnes si vážím toho, že se podařilo všechny stávající zaměstnance zařadit do nové struktury a nemuselo se propouštět.
Bylo to pořád tak idylické?
Záhy na to přišlo vystřízlivění. Objevily se třecí plochy, nová personální struktura, nové programy. Upřímně, po přechodu na SHD jsme mysleli, že utečeme. Původní program měl dvě masky a najednou nám spadlo do klína SHD! Naštěstí jsem měl jako „kmotru“ Eli Schumeth. Ona a pan Bertolin sehráli v mém profesním životě velkou roli. Jim vděčím za to, kde dnes jsem. Měli jsme mezi sebou vzácnou symbiózu: oni chtěli, já jsem chtěl.
Od roku 2009 působíš na Slovensku. Jaký byl přesun z Brna do Prešova?
Rychlý. Pan Sperrer mi dal na rozmyšlenou deset minut. Věděl, že mám za ženu Slovenku a rádi bychom se přesunuli na východ. Už tehdy se ale chystal Prešov. Logicky jsem pojal ambice pobočku otevřít.
V kolika pobočkách jsi v Čechách a na Slovensku působil a které jsi otevřel?
Ve 3 pobočkách jsem působil a celkem 12 nově otevřel. Včetně compactů, ty jsou doslova moje děti. Na kontě mám také 4 reopeningy. Počet nových kolegů, které jsem přijal, jde do tisíců.
Utkvěl ti některý z náborů v paměti?
Rozhodně Dunajská Streda. Maďarština a jazyková bariéra nám vyrazily dech. Několik uchazečů jsme museli beze slova pustit domů, protože jsme si nerozuměli. Opravdu jedinečný nábor.
Na který okamžik za 25 let u firmy vzpomínáš nejradši a co bys nejraději zapomněl?
Nejkrásnější bylo, když nás po příchodu Möbelixu vzali do Welsu, aby nám představili firmu. Nejhorší zážitek? Když mi hořel Prešov. Před pobočkou stál stánek s grilovanými kuřaty. Začal jim hořet gril a od něj chytla fasáda. Byl jsem právě v Brně. Za 4,5 hod jsme už s kolegou tahali přes spálená místa Haustransparenty, vše omyli a ráno normálně otevřeli. Nikdo nic nepoznal, ale mně zůstal hrůzný zážitek. Na druhou stranu jsme se přesvědčili o tom, že když hoří, hasit umíme.
„Fandím compactům, které nám pomůžou vyplnit prázdná místa na mapě nábytkářů. Věřím, že náš brand rozšíříme až do Michaloviec. Jsem přesvědčený, že směr na trhu máme dobrý.“
U firmy jsi 25 let, v Möbelixu 15, sestavil jsi týmy téměř všech slovenských poboček. Troufám si říct, že jsi ikona Möbelixu. Jak vidíš jeho budoucnost? Kam se ubírá?
Jsme deharmonizováni dvouletým covidem. Kolegové seděli čtyři měsíce doma a stále cítím, že zápalem se ještě nevrátili zpět do předcovidové doby. Jsem pyšný na Möbelix, že jsme v době covidu nemuseli propouštět a naopak jsme nabírali. Právě v tom je naše síla. Rosteme, expandujeme a nabízíme nová pracovní místa.
Jaké hodnoty v životě vyznáváš?
Rodina, karavan, práce. Pořadí je neměnné, i když to tak možná někdy nevypadá. V práci a na cestách trávím opravdu hodně času.
A lidské hodnoty?
Upřímnost a důvěra. Buďme k sobě upřímní a rovní. Problémy patří na stůl ne pod stůl. To je moje krédo. A prosím, nechoďme do práce, ale pojďme Möbelix žít.