Daniel Prokš je novým ředitelem Möbelixu CZ/SK. V retailu strávil 25 let, a když hledal změnu, vůbec si nebyl jistý tím, zda v něm chce zůstat. Möbelix nakonec vyhrál právě proto, že je to retail. Proč se tak stalo, co může Möbelixu přinést a jaký je šéf? V našem rozhovoru jsme si povídali nejen o byznysu, ale také o hudbě a o tom, co je v životě opravdu důležité.
Co Vás přivedlo do Möbelixu?
Touha po změně a sympatie k retailu. 9 let jsem vedl síť prodejen Globus v Čechách. Měl jsem více nabídek a přes počáteční váhání jsem do retailu znovu vstoupil. Pochopil jsem, že ať chci nebo ne, je to můj svět. Práce s lidmi mě naplňuje. Zkušenosti a úspěchy, kterých jsem v minulosti dosáhnul, mě opravňují říct, že té práci rozumím a do Möbelixu můžu přinést něco nového.
Čtvrt století v retailu. To znamená, že jste stál u otevření prvních obchodních řetězců v Česko-Slovensku vůbec. Jaké byly Vaše začátky?
Vystudoval jsem makroekonomii a v obchodě pracuji už od vysoké školy. Začínal jsem jako obchodní zástupce a záhy se vrhnul do podnikání. Dováželi jsme potraviny z Francie či Německa. Na český trh jsme zavedli např. Ramu. Psal se rok 1993, první vlna podnikání, poměrně divoké časy. V té době jsem si řekl, že než špatně podnikat, raději se nechám zaměstnat. Svou kariéru v retailu jsem zahájil v OBI a retailu zůstal věrný dodnes.
V Möbelixu jste osm měsíců. Jak se tady cítíte?
Dobře, protože mám pocit, že mám čím přispět. Firma se dostala do stádia, kdy se potřebuje posunout. Mám bohaté zkušenosti odjinud, firmě tedy můžu předat know-how, které mám v hlavě.
Jaké je Vaše know-how?
Věřím v lidi. Pro úspěch firmy není důležité logo, které visí nad vchodem, ale hodnoty, na kterých stojí a lidé, kteří v ní pracují.
Uvědomuji si, že jednou z hlavních podmínek úspěšné firmy je prostředí, ve kterém zaměstnanci pracují a zákazníci nakupují. Vedení udává směr, ale právě prostředí může ovlivnit každý jeden z nás. Smyslem není jen tvrdě generovat zisk, ale také udržovat dobrou atmosféru. Je to jako v restauraci. Rozdíl nedělá jen kvalita jídla, ale také prostředí, číšníci atd.
Ve vedoucích pozicích v retailu jste 25 let. Jaké předpoklady musíte mít k tomu, abyste na pozici obstál a firma se posouvala dál?
Dnes už vím, že jsou to hlavně zkušenosti. Potřebuji vědět, co si můžu a nemůžu dovolit, které páky použít, abych ovlivnil to, co potřebuji. S tím se člověk nenarodí, k tomu se musí propracovat. Když jsem v 35 letech aspiroval na funkci ředitele Globusu, můj tehdejší šéf mi tenkrát říkal: „Na to jsi ještě nedozrál.“ Až dnes jsem schopen vyhodnotit, že měl obrovskou pravdu. Zkušenosti z jiných řetězců mi dávají nadhled a zjednodušují cestu k rozhodnutí. Mimo to musím mít vztah k týmu. Důležitá je také ochota obětovat vlastní pohodlí. Z práce rozhodně nechodím s čistou hlavou. Musím být připravený na to, že u mě skončí problémy, se kterými si těch 1000 lidí pode mnou neví rady. To je má práce a já jsem s tím srozuměný.
V čem se liší retail potravin od nábytku?
Samozřejmě je jiné obchodovat se skříní nebo s rohlíkem. Například zákonné normy jsou jiné. Na druhou stranu zákazník je pořád stejný. Platí stejné finty, platily kdysi a budou platit i v budoucnu. Ale jak už jsem říkal, v první řadě je to o lidech.
A co zaměstnanci? Jsou v obou odvětvích stejní?
Nejsou. Dobrého prodavače v potravinách jsem schopen připravit za pár týdnů, schopného prodavače nábytku za několik měsíců až let.
V potravinách lidé vesměs doplňují zboží, v nábytku musí prodavač umět prodat, najít si vztah k zákazníkovi.
Co od Vás jako od šéfa můžou lidi očekávat?
Rád posouvám věci a firmu společně s týmem, který tam je. Tvrdím, že nikdo na světě nemá takové know-how jako všichni, co ve firmě jsou. Naslouchám lidem, kteří jsou v mém okolí, nechám si poradit od expertů. Jen tak mohu učinit správné rozhodnutí a vyvarovat se zbytečných omylů. Typické je pro mě to, že dávám prostor všem a chci, aby byli lidé samostatní. Podmínkou je, aby si byl každý vědom toho, kde je jeho hřiště, na kterém může spolurozhodovat a kde ten prostor končí a nastupuje plnění úkolu. Možnost samostatně rozhodovat není totéž co anarchie.
Co vás po příchodu do Möbelix příjemně překvapilo?
Mám dobrý pocit z toho, že jsou tady lidi, kteří chtějí posouvat věci dál, kolektiv na mě působí celistvě a lidé jsou pohodoví. Nevnímám žádnou antipatii ani pnutí. To ve velkých firmách nebývá úplně běžné.
Bylo něco, co vás šokovalo?
Trvalo 3 měsíce, než jsem dostal všechna oprávnění! To jsem opravdu nečekal. Co se týče nových technologií a procesů máme jako firma co dohánět.
Jaké výzvy, kromě technologií, před námi leží?
Möbelix ušel na českém a slovenském trhu dlouhou cestu a vybudoval si skvělé jméno. Naši image se nám podařilo překlopit z diskontu v inspirativní a moderní domy s nábytkem a doplňky. Zákazník by měl stále více vnímat to, že nejsme „jen“ prodejci, ale že chceme inspirovat a hledat pro něj to nejlepší řešení. Přístup k zákazníkovi máme daný poměrně jasně. Pokud ale chceme být opravdu dobří, musíme se změnit také uvnitř. A tady je ještě dlouhá cesta. Spousta interní procesů zamrzla v dobách diskontu, na to hodně narážíme. Lidé musí vnímat to, že nás spojuje nejen generování zisku, ale hlavně společné hodnoty a vize, za kterou jdeme. Musí cítit stabilitu.
Za jakou vizí v Möbelixu jdete vy?
Navážeme na to, co už jsme začali. Budeme nadále říkat lidem, že umíme inspirovat a nabízet řešení pro jejich domovy. Zároveň ale tuto image musíme posunout o velký kus dopředu. Dnes můžeme s jistotou říct, že dokážeme navrhnout a prodat kuchyň, která bude opravdu „in“. Tuto nabídku bychom ale chtěli rozšířit na celý byt včetně doplňků. Trendy jdou rychle dopředu a dnešní zákazník nemá šanci být neustále v obraze. Proto by měl mít jistotu, že když přijde nakoupit k nám, bude moderní. Lidé v Čechách a na Slovensku jsou na tom finančně dobře, výběr si můžou dovolit. Dříve lidé kupovali jen to, co potřebovali. Dnes ve výběru potřeba nehraje roli. Potřebu vytváří prodejci tím, že přináší nové módní trendy a snaží se je prodat.
Zákazník nepotřebuje, ale chce. Myslíte, že za současné hospodářské krize máme šanci s tímto konceptem obstát?
To platí nehledě na krizi. Otázkou je, kdo si nákup může dovolit. Nůžky se budou bohužel rozevírat. Portfolio zákazníků se rozdělí na ty, kteří si můžou dovolit měnit kuchyň každých 10 let a na ty, kteří si novou pořídí až v okamžiku, kdy ta stará doslouží. Stále zde ale bude zákazník, který má na to, aby držel krok s moderními trendy.
Znamená to tedy, že se definitivně odkláníme od diskontu a stáváme se trendy obchodem, který není pro každého?
Naopak, jsme schopni uspokojit jak solventního zákazníka, tak toho, který má hlouběji do kapsy. „In“ může být každý – dělník od pásu i manažer. Nabízíme širokou škálu cenových hladin, máme řešení opravdu pro každého.
I ten, kdo nemá tolik peněz, může mít vkusně a pěkně zařízenou domácnost. Naší cílovou skupinou je střední třída.
Prozradím na Vás, že krásně hrajete na piano. Jak jste se k tomu dostal?
Na piano jsem začal hrát už jako dítě v lidové škole umění. Byl jsem typické zlobivé dítě, necvičil jsem, školní dril mě nebavil. Dodneška mě mrzí, že jsem cyklus nedokončil. Mám výborný hudební sluch, z toho jsem vždy profitoval. Hrál jsem na všechno, co bylo po ruce a 7 let aktivně zpíval. Ve škole jsem byl členem trubačské čety, s kamarády jsem hrál na půjčené housle, u ohně na španělku a v kapele na basovou kytaru. Se spolužáky na střední škole jsme založili kapelu, se kterou jsem strávil skvělých 20 let. Hrávali jsme na plesech, svatbách i tanečních. Hudba mě provázela velkou část mého života.
Hrajete na nějaký nástroj i dnes?
Teď už na hudbu bohužel nemám tolik času. Občas mě ale nějaký nástroj nadchne, koupím si ho, ale pak na něj nemám čas. (smích)
Co Vás nadchlo jako poslední?
Pan flétna – indiánská fujara. Zvládám zahrát třeba slavnou melodii „El condor passa“.
Máte hudbu v genech?
Absolutně ne. Rodiče hudbu vůbec nepodporovali. Musel jsem si to těžce vydobýt. Moje děti ode mě mají v hudbě naopak velkou podporu. Hudba je skvělý relax a navíc jsem přesvědčený o tom, že kdo hraje na nějaký hudební nástroj, je dobrý člověk.
Proč?
V muzice není prostor pro aroganci a faleš. Hudba je o emocích, je opravdová.
Dobíjíte baterky jinak než hudbou?
V práci.
Opravdu? Jste tedy perpetuum mobile. V práci se nabíjíte i vybíjíte.
Prací hodně žiju, ale zároveň je pro mě velice důležitá rodina. Mám dospívající děti, chci s nimi trávit co nejvíce času. Proto jsem opustil řadu koníčků. Začínám rekapitulovat, co je v životě důležité a co ne. Byl bych rád, kdyby ode mě děti v tomto směru dostaly dobrý základ, který z nich udělá správné lidi. Hodnoty ve společnosti jsou nastavené nezdravě. Proto je pro mě důležité, aby stupnici hodnot v rodině cítili jinak.
Jaké jsou vaše 3 životní hodnoty?
Někdy je větší štěstí dávat, než brát. Druhá hodnota je, abych žil dobrý život a nemusel se stydět za to, co tady po mě zůstane. Život není jen o značkách, majetku a penězích. Je hlavně o tom, s kým a jak život trávím. Pro mě je důležitý pocit, že jsem užitečný. Nechci jen pasivně čekat, kdo mi co dá. Důležité je vědomí, že nežiju jen pro sebe, ale i pro lidi kolem.